Jak ze mě práce v sociálních službách udělala lepší trenérku

Když se ohlédnu zpět na svou cestu, která mě dovedla k tomu, abych se stala trenérkou, musím se pousmát. Jako dítě jsem byla spíše introvertní, tichá a nejraději jsem trávila čas o samotě. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu pracovat v oboru, který vyžaduje tolik interakce s lidmi.

Vždy jsem totiž snila o tom, že se stanu veterinářkou. Měla jsem hlubokou lásku ke zvířatům a chtěla jsem jim pomáhat. Tento sen mě poháněl po celé mé dospívání, až do chvíle, kdy jsem neuspěla u přijímacích zkoušek na vysokou školu.

První neúspěch a nová cesta

Po neúspěšném pokusu dostat se na veterinu jsem začala pracovat jako pečovatelka v domově pro seniory. Nebyla to práce, kterou jsem si vysnila, ale byla to práce, která mi dávala smysl. Pomáhat starším lidem, kteří už často neměli nikoho blízkého, mě naplňovalo.

Byla to náročná práce, fyzicky i emocionálně, ale naučila mě hodně o lidské křehkosti, empatii a síle. Trávila jsem dny s lidmi, kteří často bojovali se samotou, nemocemi a ztrátou. Každý úsměv, který jsem viděla na jejich tvářích, byl pro mě malým vítězstvím.

Změna prostředí: Arpida

Po několika letech jsem cítila, že potřebuji nový impuls. Přestěhovala jsem se do Českých Budějovic a začala jsem pracovat v Arpidě, ve stacionáři pro děti s hlubokým mentálním postižením. Upřímně, práce zde byla tou nejnáročnější, jakou jsem kdy zažila.

Pracovat s dětmi, které se potýkají s tak závažnými zdravotními problémy, vyžadovalo obrovskou trpělivost, empatii a také fyzickou zdatnost. Děti v Arpidě mě naučily, že síla není jen o tom, co dokážeme fyzicky, ale hlavně o tom, jak dokážeme čelit výzvám a nepřízni osudu.

Poslední zastávka: Hospic

Když mi skončila smlouva v Arpidě, rozhodla jsem se přijmout práci na poloviční úvazek v domácím Hospici sv. Veroniky. Práce v Hospici byla nesmírně náročná, ale také nesmírně důležitá. Pečovat o lidi na konci jejich života bylo něco, co mě hluboce zasáhlo a zároveň mi dalo mnoho cenných lekcí o životě, smrti a lidské důstojnosti.

Každý den v Hospici byl plný emocí. Setkávala jsem se s rodinami, které procházely těžkými časy, a snažila jsem se jim pomoci, jak nejlépe jsem uměla. Přestože mě tato práce naplňovala, bylo těžké skloubit ji s rodinným životem a mými dalšími aktivitami.

Nový začátek ve Fitness14

Nakonec jsem se rozhodla, že je čas na změnu. Rozhodla jsem se naplno věnovat trenérství – profesi, která se pro mě stala dalším krokem v mé životní cestě. Bylo to těžké rozhodnutí, ale cítila jsem, že právě tady dokážu nejlépe využít vše, co jsem se v předchozích letech naučila.

Každý klient je pro mě unikátní a já se snažím přistupovat ke každému s respektem a péčí, kterou jsem se naučila jako pečovatelka. Věřím, že právě tyto zkušenosti mě připravily na to, co dělám dnes, a že díky nim mohu být lepší trenérkou.

Závěrem

Můj příběh je důkazem toho, že někdy nejsou naše původní sny tím, co nás nakonec naplní. Je důležité být otevřený novým možnostem a nebát se vydat se na cestu, která se nám zpočátku může zdát nejistá.

Kdysi jsem si myslela, že veterina je tím, co mě naplní, ale dnes jsem vděčná, že jsem se touto cestou nevydala. Nedostala jsem se tam, kam jsem původně chtěla, ale dostala jsem se tam, kam jsem potřebovala – a za to jsem nesmírně vděčná.